Jak měly Hospodářské noviny obrovské štěstí

Jak měly Hospodářské noviny obrovské štěstí

„Dnes by se splnil sen mému tátovi. Vždy mi říkal: „Ty články o tobě já nečtu. Zavolej mi, až budeš na titulní straně Hospodářských novin.“

Víte, kdo to řekl? Ne, nebyl to žádný mladý podnikatel, ani rádoby celebrita toužící po zviditelnění. Byl to člověk, o kterém v tomhle státě alespoň slyšel už úplně každý. Možná si o něm myslíte svoje, ale určitě ho znáte.
Byl to Leoš Mareš.

Nikdy neříkej nikdy

Osobnosti na titulní strany samozřejmě patří. Ať už je to kandidát na prezidenta, vědec, který objevil lék na AIDS, dalajlama nebo respektovaný umělec. Jsou to lidé, které lze označit za elitu národa, lidé, ke kterým společnost vzhlíží. Domluvit si s nimi rozhovor se novináři poštěstí jednou dvakrát v kariéře a je to jeden z vrcholů práce, na který může být každý zástupce žurnalistické profese právem hrdý. Pak je samozřejmě nejen pochopitelné, ale i zcela žádoucí, aby se tvář takové ho člověka ocitla přímo na titulní straně.
Jenže Leoš není osobnost, které byste si mohli vážit. Ano, můžete ho obdivovat. Můžete ho milovat i nenávidět, může vám být taky zcela lhostejný. Ale vážit si ho za to, co dělá, prostě nebudete. Leoš Mareš je možná nepřehlédnutelný, ale je to produkt showbyznysu, který patří do bulváru. I jeho otec to moc dobře věděl. Je zkrátka vyloučeno, aby Leoš někdy zaujal seriózní novináře.
Platilo to alespoň až do čtvrtka 6. dubna. Ten den prolomily Hospodářské noviny jedno tabu.

Co ještě snese titulka

Jedno se svéráznému moderátorovi upřít nedá: kde se ocitne, tam budí rozruch. Prostě si ho nelze nevšimnout, a on sám to moc dobře ví. Jeho tvář zkrátka prodává.
Takže když uděláte rozhovor s někým takovým – rozhovor, který je třeba domlouvat měsíce předem a připravit se na něj daleko pečlivěji, než na schůzku s kdejakým politikem – pak o tom prostě nemůžete čtenářům nedat vědět.
Jindy by možná stačila jen zmínka v záhlaví, koneckonců rozhovor nebyl otištěn přímo v novinách, ale v lifestylovém magazínu Proč ne?!. (Což je přece jen trochu rozdíl.)
Hospodářské noviny se to ale tentokrát rozhodly pojmout skutečně velkoryse. A tak nejenže Leošovu tvář umístily na titulní stranu, ale – když už tak už – rovnou v životní velikosti.

Leckdo si pochopitelně mohl připadat pohoršeně. Mnozí se nad tím pozastavili. Řada čtenářů to možná považovala dokonce za urážku seriózní novinařiny. „Ach, jak hluboko jsme to klesli…?“

Ale vlastně… proč ne?

Na druhou stranu – v případě deníku, jenž zásadně neodlehčí ani aprílové vydání a dlouhodobě se profiluje jako jedno z nejserióznějších médií v zemi, nelze takový krok hodnotit jinak než jako recesi, kterou přece nikdo nemůže brát vážně. Je to něco, co si prostě jednou za čas mohou dovolit i v Hospodářských novinách. I kdyby to snad byla ze strany Leoše jen promyšlená PR kampaň (o čemž upřímně pochybuji), byl by to přece naprosto geniální marketingový tah. Ano, je to úlet. Ale je to úlet, který nemá chybu.

Šéfredaktorovo dilema

Jenže něco takového samozřejmě nemůžete udělat ve chvíli, kdy se zrovna děje něco mimořádného. Je to přípustné pouze v den, kdy lze standardní titulku oželet. Takže když ve čtvrtek 6. dubna Česká národní banka oznámila, že ruší devizové intervence, muselo být v redakci (chcete-li newsroomu) Hospodářských novin slyšet hluboké úlevné vydechnutí. Ale nikoliv z euforie, že koruna možná začne konečně trochu posilovat, případně z radosti nad tím, že pro příští dny je vystaráno, co se týče tématu. Ne, ten důvod byl zcela jiný.
Kdyby totiž Jiří Rusnok vystoupil se svým prohlášením o jediný den dříve, pak by se zpráva o tom musela objevit již ve čtvrtečním vydání. Tedy v den, který byl už dlouho dopředu vyhrazen pro někoho jiného: pro Leoše.

Nestalo se – naštěstí pro šéfredaktora HN, který tak byl ušetřen obrovského dilematu. Guvernér s tiskovou konferencí počkal do čtvrtka, kdy už byl Leoš na stáncích.
Následující den – tedy v pátek – však informaci o osudu koruny přinesl tisk skutečně velkolepě. Ocitla se na titulní straně většiny hlavních deníků v zemi, včetně těch, které se jinak ekonomikou zabývají spíše okrajově, a věnováno jí často bylo dokonce několik tematických stran.

Ale teď si představme, jak by to asi vypadalo, kdyby se vedle nich na titulní straně Hospodářských novin, tedy periodika ze všech nejpovolanějšího, vyjímal místo koruny… Leoš Mareš.

Dobře to dopadlo. V pátek už byly HN zase „normální“:

 

One thought on “Jak měly Hospodářské noviny obrovské štěstí

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *